Mladá žena s rakovinou prsu: Ačkoli někdy je to náročné, práce pro Bellisky dává smysl
V České republice si diagnózu rakovina prsu ročně vyslechne přibližně 7 000 žen, více než 500 z nich jsou přitom ženy mladší 45 let. Jednou z nich je Petra Svobodová, která onemocněla rakovinou prsu ve svých 29 letech. Diagnostikována byla na základě ultrazvukového vyšetření v mamologické poradně poté, co si náhodně nahmatala bouličku při oblékání. Své zkušenosti s nemocí nyní sdílí s dalšími ženami z pozice koordinátorky projektu Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu.
Můžete Bellisky stručně představit?
Projekt se zaměřuje na mladé ženy, tedy ženy v produktivním věku, které si prošly nebo procházejí léčbou spojenou s nádorovým onemocněním prsu. U dívek a žen v mladém věku s sebou totiž tato nemoc přináší mnoho specifik a specifických problémů souvisejících s rodinnou, pracovní, zdravotní a sociální oblastí, které jsou v životě každé pacientky stěžejní a které léčba rakoviny prsu do značné míry ovlivňuje. Proto je velmi důležité vzájemné předávání osobních zkušeností pacientek.
Jak jste se k projektu pro mladé ženy s rakovinou prsu dostala a co přináší vám osobně?
K Belliskám jsem se dostala asi rok po ukončení léčby. Během onemocnění jsem hledala někoho, s kým bych mohla sdílet, co mě trápí, někoho, kdo by věděl, o čem mluvím… Na facebooku jsem narazila na Bellisky a po první společné akci jsem věděla, že ta vzájemná empatie, která mezi námi panuje, je přesně to, co jsem hledala. Začala jsem pomáhat při různých akcích čím dál častěji a jednoho dne přišla nabídka věnovat se projektu naplno. A tak pracuji jako koordinátorka projektu Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu již druhým rokem, a i když je to někdy hodně náročné, tak to pro mě má velký smysl.
Onemocněla jste před pěti lety. Co nejvíc pomohlo vám, když jste se dozvěděla diagnózu, v čem pomoc spočívala a co pro vás bylo nejdůležitější?
Určitě mi nejvíce pomohla podpora rodičů a přítele. I když v první chvíli jsem měla pocit, že jsem na to úplně sama. Nejdůležitější pro mě bylo srovnat se s tím sama v sobě a nastavit si v hlavě, že to bude dobré a že jiná cesta není.
Je náročné vrátit se zpátky do běžného života
Dá se nějak pojmenovat, co je na onemocnění rakovinou prsu nejhorší – zda samotná léčba, následky, které s sebou nese, či něco jiného?
Asi nejde jednoznačně říci, co je nejhorší, pro každou pacientku je to něco jiného. V čem se asi většinou shodneme, je, že bylo těžké překonat první šok ze sdělení diagnózy. Dále pak léčba chemoterapiemi je samozřejmě velice náročná. A také určitě období po ukončení léčby, kdy najednou z toho kolotoče v nemocnici vystoupíte a dostaví se většinou v určité formě posttraumatický stres. Myšleno tak, že po dobu léčby zmobilizujete veškerou sílu v sobě a myslíte většinou jen na jednu věc – uzdravit se. A když léčba skončí a pacientka by se měla vrátit zase do běžného života, je to velmi náročné kvůli tomu, že se dostaví pocity stresu a strachu, které byly po dobu léčby potlačovány. Proto je velmi důležité pomáhat pacientkám překonat jak období léčby, tak návrat do běžného života.
Je u nás dostatečná osvěta, co se týče onemocnění rakovinou prsu u mladých žen?
V posledních letech se osvěta u nás velice zlepšila, ale stále je to málo. Proto se Bellisky snaží šířit povědomí o správném samovyšetření prsu a také hodně mluví o faktu, že rakovina prsu se může týkat i mladých žen. Jezdíme po různých akcích, přednášíme na středních školách nebo třeba ve firmách pro zaměstnance. Nebojíme se mluvit otevřeně a učíme ženy, jak se správně starat o svá prsa.
Petra Svobodová doporučuje VIDEO:
Rozhovor připravila: Zuzana Ježková
