Jak zvládnout své pocity při onkologickém onemocnění
Závažné onemocnění v našem životě obvykle otevře prostor pro nové, někdy dosud neznámé prožitky. Každá nemoc omezuje naše možnosti a sama o sobě je zátěží, se kterou se každý může vyrovnávat různým způsobem. Odborná literatura popisuje typický způsob prožívání a vyrovnávání se jedinců se závažnou diagnózou, což může pomoci lépe porozumět celému procesu emoční adaptace. Ovšem důležité je přistupovat k vlastním emočním potřebám individuálně a nutně se netlačit do teoretických pouček.
Šok z diagnózy
První novou zkušeností obvykle bývá reakce na oznámení diagnózy. V jednom okamžiku se ze zdravého jedince stává pacient se závažným, život ohrožujícím onemocněním. Tato skutečnost obvykle vyvolává šokovou reakci. Mohou se objevovat různé druhy emocí – lítost, strach, vztek, nejistota. Nebo pro tuto chvíli emoce u konkrétního jedince může jednoduše „zamrznout“ a dostaví se později. Vzhledem k tomu, že se jedná o tzv. nadlimitně zátěžovou situaci, může si náš mozek dovolit reagovat jakkoliv. V takovou chvíli není možné a ani žádoucí zachovat klid, snažit se být silný či rychle obrátit pozornost k reorganizaci svého života. Dopřát si prostor a čas pro volný průchod pestré škály prožitků je často účinnou cestou k rychlejšímu vyčerpání jejich intenzity, a tedy i k rychlejšímu zklidnění.
Výčitky v souvislosti s nemocí
Když úvodní šok odezní, dostaví se často otázka, proč nemoc potkala zrovna mě. Také pocity nespravedlnosti a tendence k hledání příčiny onemocnění. Potřeba odpovědi na otázku „Proč já?“ bývá v tuto chvíli velmi důležitá.
Někdy pacienti shledávají příčinu své nemoci ve svém dosavadním životě, mohou se objevit otázky „Co jsem dělal špatně?“, „Čím jsem si to zavinil?“ a také výčitky svědomí nad vlastními činy. V této fázi někteří nemocní hledají odpovědi nejen u lékařů, ale i u jiných odborníků. Jedním z psychologických směrů, který nabízí poznatky o propojenosti těla a duše je psychosomatika. Přestože je žádoucí pečovat nejen o své fyzické, ale i duševní zdraví, je třeba si uvědomit, že rakovina mezi typická psychosomatická onemocnění nepatří. Stres, který onkologičtí pacienti často vnímají jako příčinu nemoci, rozhodně nepůsobí na naši obranyschopnost blahodárně. Je ale velmi málo pravděpodobné, že by byl jediným přímým viníkem rozvoje choroby.
V této fázi je třeba se spokojit s dosud ověřenými informacemi o původu onemocnění, které může poskytnout lékař. Ani medicína ale není v tomto směru všeznalá a u řady onkologických diagnóz nezná jednoznačnou příčinu vzniku nemoci. Pro pacienta je velmi těžké smířit se s tím, že jasná odpověď na jeho otázky neexistuje. Pomoci v tuto fázi může studium informací z ověřených zdrojů, ale také „odpočinek od tématu“. Na chvíli se vrátit do svého původního života, který není nemocí ovlivněn, například zajišťovat standardní provoz domácnosti a naslouchat svým potřebám.
Obava z reakce okolí
Když přijde nemoc, jedná se o zásadní okamžik nejen pro pacienta, ale také pro jeho blízké. Vyslovení diagnózy je bolestné nejen pro toho, kdo zprávu sděluje (nemocný), ale i pro rodinu a blízké, kteří zprávu přijímají. Někdy se stává, že pacienti chtějí své okolí od nemoci uchránit a některé informace si nechávají pro sebe. Obzvláště sdělování zprávy o rakovině dětem je pro nemocné rodiče obávaným momentem. Pravda je taková, že i děti nestandardní situaci často velmi rychle samy vycítí. Vzniká prostor pro spoustu otázek, které v případě, že je dětem nemoc tajena, nemohou být zodpovězeny. Z tohoto důvodu je dobré blízké ze života s nemocí nevyčleňovat. Rozhovor je možné dopředu naplánovat, zajistit pro něj dostatečně intimní atmosféru a ujasnit si, co a jak chceme sdělit. Ať už jde o dítě, nebo o dospělého, je důležité nastínit konstruktivní plán do budoucna a nevnést tak do rozhovoru pouze beznaděj. Ukazuje se, že je mnohem náročnější předstírat, že se nic neděje, než jít přijatelným a bezpečným způsobem s pravdou ven.
Únava z léčby
Po sdělení onkologické diagnózy obvykle dojde k zahájení léčby, která může probíhat v rámci hospitalizace, z velké části ale i ambulantně. Tak jako tak s sebou často přináší únavu a vyčerpání. V dnešní době orientované na výkon je pro většinu z nás obtížné si vytvářet prostor pro regeneraci jinou než ve spánku. Ovšem nemoc i léčba čerpají energii z našich uložených rezerv. V této fázi je proto důležité osvojit si schopnost vnímat signály svého těla a těm dočasně přizpůsobit plán aktivit. Možné je např. si sestavit seznam aktivit dle vlastních priorit a vytvářet si tak efektivní program, který bude vyhovovat našemu aktuálnímu rozpoložení. Pomoci může také nácvik relaxačních technik a podpora zdravého nočního spánku, ať už prostřednictvím vhodné dočasné medikace, nebo nastavením spánkového režimu.
Opatrný návrat do života
Vzhledem k tomu, že onkologická léčba je náročná a často vysilující, návrat do běžného života po jejím ukončení může vyžadovat své specifické tempo. Někomu může pomoci pozvolný návrat do práce, jinému klidová domácí regenerace. Ať už zvolíme jakoukoliv cestu, je vhodné být ve svých krocích obezřetný. Opatrnost tkví nejen v dodržování určených hygienických opatření, někdy také v úpravě jídelníčku nebo některých denních rituálů. Propuštění z nemocnice však nemá být přesunem do domácího vězení plného restrikcí. Čas od času je možné si v rozumné míře dopřát to, co máme rádi.
Pacienti po onkologické léčbě se někdy drží zpátky při fyzickém kontaktu. Není se čemu divit, rakovina je zásahem do tělesné integrity a její léčba je do jisté míry intimní. Vhodné je dopřát si čas pro návrat touhy po fyzické blízkosti a postupnými kroky se k ní opětovně vracet, a to včetně tužeb sexuálních. Pacienti se někdy mylně domnívají, že po onkologické léčbě není možné vrátit se k původnímu sexuálnímu životu. Po poradě s lékařem je to však u většiny onkologických diagnóz možné.
Strach z návratu onemocnění
Obava z návratu nemoci sužuje nemálo vyléčených onkologických pacientů. Je přirozené, že nemoc s sebou přináší nejistotu a určitý negativní stres. Po ukončení léčby se vyskytne prostor si od těchto pocitů odpočinout a regenerovat, což lze ovšem v kombinaci se strachem z nemoci obtížně. Přestože strach není možné z mysli vymazat, je možné ho přeformátovat do prospěšné formy. Jak se to dělá? Prvním krokem je strach přijmout, považovat ho za něco, co k životu patří a po onkologické léčbě je běžné, že se objevuje v souvislosti s rizikem relapsu onemocnění. Dalším krokem je nezůstat ve strachu osamocen. Je možné jej sdílet s blízkými nebo s odborníky, psychology či pacientskými organizacemi, které bývají často v této fázi velkým pomocníkem. V neposlední řadě se při zvládání strachu z nemoci ukazuje jako zásadní vztah s lékařem. Pokud pacient cítí oporu ve svém ošetřujícím lékaři, může se jeho obava značně snížit.
V každé fázi nemoci je možné odhlédnout od výhradní motivace „vyléčit se“ ke zvyšování kvality života, kterou léčba (především chemoterapeutická) obvykle snižuje. Vždy má smysl zvyšovat svůj duševní i fyzický komfort všemi dostupnými prostředky a věnovat se komplexní rehabilitaci. Pozornost sobě a svému životnímu stylu s nemocí nebo po její léčbě může být hlavním pomocníkem v jejím zvládání.
Mgr. Veronika Dostálová, Ph.D.
Zdroje:
- Angenendt G. Psychoonkologie v praxi: psychoedukace, poradenství a terapie (2010). 1. vyd. Praha: Portál. ISBN: 978-80-7367-781-7.
- Tress W., Krusse J. & Ott, J. Základní psychosomatická péče (2008). Portál. ISBN 978-80-7367-309-3.
- Zemanová M. Říct to dětem: brožura o tom, jak se svými dětmi mluvit o nemoci. Praha: Mamma HELP, z. s., za podpory grantu Ligy proti rakovině Praha.
- https://www.linkos.cz/pacient-a-rodina/mysliprotirakovine/#search=1&p=2
