#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Jak sdělovat a přijímat onkologickou diagnózu

„Vyšetření ukázalo nádor.“ Tato věta lidem převrací život naruby, zřejmě každý totiž do posledního okamžiku věří, že právě jeho rakovina nemůže potkat. Jak má lékař nepříznivou diagnózu pacientovi co nejšetrněji sdělit? Existuje způsob, jak se nemocný může snáze vyrovnat se špatnou zprávou? Sdělovat a přijímat onkologickou diagnózu jsou velmi těžké úkoly, které může do značné míry ulehčit kvalitní komunikace mezi pacientem a lékařem.

Čtěte dále:

V současné době je to jen těžko představitelné, ale sdělovat pravdu o zdravotním stavu pacienta nemá v naší zemi dlouhou tradici. Až po roce 1992 začal být s přijetím některých etických kodexů kladen důraz na nezatajování informací pacientům a na zkvalitnění komunikace ve zdravotnictví. Moderní medicína považuje sdělování diagnózy za jeden z nejdůležitějších kroků v léčbě a snaží se v tomto nelehkém úkolu podpořit lékaře i pacienty.

Jaká je role lékaře?

Sdělovat špatné zprávy není nic příjemného. Také příliš neplatí, že jde spíše o úkon, na který si časem zvykneme. Jen málokterého lékaře se tento krok emočně příliš nedotýká. 

V okamžiku vyřčení onkologické diagnózy vnímá pacient svého lékaře jako nositele naděje na vyléčení a při nepříznivém průběhu léčby jej někdy považuje za viníka, což je velmi těžkou součástí profese onkologa.

Jak již bylo zmíněno, je u nás „sdělování diagnózy“ mladou disciplínou, a proto se ještě dnes mohou někteří lékaři dopouštět určité nešetrnosti. Jeden z amerických výzkumů z roku 2010 uvádí, že 18 % pacientů ze 460 zúčastněných byla diagnóza sdělena prostřednictvím telefonu a 44 % nemocných vyslechlo informaci o své nemoci během 10minutového, či dokonce kratšího rozhovoru.

Situace ale postupuje správným směrem, lékaři se vzdělávají v komunikačních dovednostech a snaží se vyměnit paternalistický způsob léčby za nedirektivní spolupráci s pacientem.

Důležitá je příprava na nepříjemný rozhovor 

Průběh sdělení diagnózy je možné ovlivnit už předem, a to především navázáním funkčního vztahu na principu spolupráce. Pokud se lékaři podaří získat si důvěru pacienta, komunikace je pro obě strany snazší.

Značný díl práce může lékař učinit tím, když si pro nepříjemný rozhovor „připraví půdu“. Zajištění klidného intimního prostředí a především dostatek času na setkání s pacientem vykonají často větší službu než nácvik komunikačních technik. Před zahájením rozhovoru může být pro lékaře užitečné ujasnit si informace o pacientově zdravotní, ale i psychosociální situaci. Také není nic horšího než zahájit nepříjemný rozhovor například chybou v pacientově jméně a ztratit tak těžce budovanou důvěru. V samotném rozhovoru je pak stěžejní užívat jasný, srozumitelný jazyk bez odborné medicínské terminologie a průběžně ověřovat, jestli pacient sdělení rozumí. Ukazuje se, že v úvodu rozhovoru je důležité si ujasnit, o kolik informací o nemoci má pacient zájem. Při sdělení diagnózy například není vždy nutné hned hovořit o prognóze, ale raději o možnostech léčby a jejích výhodách a nevýhodách.

Role pacienta 

Na rozdíl od lékaře má pacient tu nevýhodu, že se na sdělení diagnózy nemůže dobře připravit. Často se ale stává, že v průběhu všech vyšetřovacích procedur pojme podezření a začne tušit, že se jeho situace nemusí vyvíjet optimisticky. V takovém případě je plánovaná konzultace u lékaře okamžikem možného sdělení nepříznivé diagnózy. K rozhovoru je možné přizvat někoho ze svých příbuzných nebo blízkých, který nám případné špatné zprávy pomůže unést.

Když z úst lékaře zazní slovo rakovina, nastupuje šok. V této fázi neexistuje správná reakce, a proto je zbytečné se o ni snažit. Šok nabývá rozličné podoby a je možné, že si po jeho odeznění nevzpomeneme ani na přesnou diagnózu, ani na instrukce lékaře, což je zcela běžné. Naštěstí šok většinou po pár hodinách až dnech odezní a přicházejí postupně další fáze prožívání náročné životní situace, které psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová popsala jako popírání a izolace, zlost, smlouvání, deprese a smíření. Všechny tyto reakce jsou důležité pro přijetí diagnózy a obvykle předchází úlevě v rozhodnutí konat. Každý na moment úlevy čeká jinak dlouho a je důležité dát si na smíření se s nemocí dostatek času.

Jak už bylo uvedeno, přijetí závažné diagnózy může být zastřeno nepřesným vnímáním v důsledku šoku. Proto je dobré se na další plánovanou návštěvu onkologa připravit. Otázky, na které nebylo možné se ptát při sdělení diagnózy, je vhodné si napsat a optimálně je lékaři sdělit už dopředu, aby se na ně mohl připravit. Také je vhodné si např. přizpůsobit program po takové návštěvě u lékaře. Někdo potřebuje klid v podobě času o samotě v intimním prostředí, jiný zase preferuje rozproudit myšlenky pokračováním standardního dne v práci mezi kolegy. Jakákoliv strategie vypořádání se s diagnózou je povolena. Ukazuje se, že být k sobě ohleduplný je vůbec tím nejlepším způsobem, jak nepříjemné informace vstřebat.

Základem je spolupráce a důvěra

Sdělovat diagnózu rakoviny je situace, která s sebou nese neočekávatelné reakce i emoce. To je v pořádku a je třeba s tím počítat. Když se podaří vytvořit mezi lékařem a pacientem spolupracující a respektující vztah, zdá se, že i sdělení nepříznivé diagnózy může být zvladatelné. Navíc je možné k rozhovoru přizvat pomocníka z řad podpůrných pracovníků, kterými jsou psychologové, sociální pracovníci nebo duchovní, kteří mohou lékařům a pacientům v komplikované situaci asistovat. Empatií, trpělivostí a respektem k oběma rolím v náročném rozhovoru je možné vytvořit dobrou koalici, která je v následném zvládání nemoci velmi důležitá.

Mgr. Veronika Dostálová, Ph.D.

          

Zdroje:

Zaregistrujte se 
k odběru zpravodaje

Partneři

Linkos
Avon
Liga proti rakovině
Dobrý anděl
Mamma help
Bellis
Nadační fond Hippokrates